Zvláštní léto - Odměna

Hermiona pomalu došla do svého pokoje a tichounce za sebou zavřela dveře, které, samozřejmě, nezapomněla pečlivě zamknout.
Sedla si na taburetku u toaletního stolku a složila hlavu do dlaní. Zamyšleně pozorovala vlastní bledou tvář a oči, z nichž vyprchal život. A především radost ze života.
Na druhou stranu – sebekriticky musela přiznat, že Draco má pravdu. Příliš se upnula na jeho dceru. Jenže… nedokázala jednat jinak. Nikdy! Děti, o které se až dosud starala, milovala celým srdcem a sledovala jejich osudy i po svém odchodu. Se všemi dopisovala. Těch dětí ostatně nebylo tolik – zůstávala v jedné rodině poměrně dlouho.
Sama však cítila, že s Nicole je to ještě složitější a komplikovanější než kdykoliv dřív. Opravdu ji milovala jako vlastní.
Zamračila se na svůj vlastní odraz v zrcadle. Až odtud odejde, zlomí ji to. A nejen kvůli Nicole. Milovala totiž i jejího otce. Tak moc, až to bolelo…
Najednou prudce nadskočila.
Někdo jí ťukal na okno.
Vzala hůlku a zamířila k oknu. Hůlkou mířila před sebe a v hlavě si přemílala všechna možná kouzla na obranu.
Prudce odhrnula závěs.
Okamžitě sklonila hůlku a rozrazila okno.
„Zbláznil jsi se?!“ vykřikla na postavu, která se vznášela před jejím oknem. „Mohla jsem Tě zabít, Ty blázne!“
„Nevěřím, že bys zabíjela, dokud by sis neověřila koho vlastně.“
„Jsi si nějak jistý! Budiž. Ale klidně bych mohla použít dost ošklivou kletbu na Smrtijeda, který se mi vznáší před oknem! A nikdo by se mi nedivil!“
Draco se smutně ušklíbl. „To byla podpásovka.“
Hermiona jen pokrčila rameny a neodpověděla. Složila si ruce na prsou. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tam, u všech rohatých, děláš?!“
„Chci si promluvit.“
„Hm, a o dveřích jsi, předpokládám, nezauvažoval? Víš, dveře – to je taková ta veliká dřevěná věc ve zdi, kterou slušný lidi i kouzelníci používají, pokud chtějí vstoupit do něčího pokoje!“
„Vsadím se, že máš zamčeno. Můžu dál?“
„Když víš, že mám zamčeno, tak taky jistě víš, co to znamená. A ne, nemůžeš dál. Starý triky jsi, jak je vidět, nezapomněl, tak jen si poletuj dál. Docela Ti to jde. A opakování je matkou moudrosti, ne? Třeba se to ještě bude hodit, někdy v budoucnu…“ Vzala za kliku a chystala se okno zavřít.
„Hermiono, prosím!“
V ten moment udělala osudovou chybu, protože se na něj podívala. Vypadal zoufale. Jakoby proti své vůli odstoupila od okna.
Draco vydechl a tichounce vklouzl do místnosti. Náhle však nevěděl, co dělat. Nervózně se rozhlédl po pokoji, který téměř nepoznal. Z neosobního pokoje Hermiona takřka vyčarovala domov. Přitom ale nepoužila jediné zřejmé kouzlo. Prostě místnosti vtiskla pečeť osobního kouzla.
„Máš to tu hezké,“ prohlásil nejistě.
Hermiona udiveně pozdvihla obočí. „To jsi lítal vzduchem jenom proto, abys mi pochválil zařízení pokoje?“
Draco se vzpamatoval a maličko přimhouřil oči. „Ne, proto jsem rozhodně nepřišel.“ Pomalu se k ní začal přibližovat.
Když on udělal krok vpřed, ona o krok ustoupila.
Draco se pousmál a udělal další krok.
Hermiona opět couvla.
Tentokrát už byl jeho úsměv nepokrytý.
Hermioně se zatočila hlava. Kdyby se mi aspoň nezdál tak přitažlivý!
Začala couvat rychleji, než on se přibližoval. „Co si myslíš, že právě teď děláš?“ vyštěkla, ale v hlase jí zněla nejistota a potlačená touha.
„Tlačím Tě ke zdi, miláčku,“ odvětil sladce, když už neměla kam utéct. Jedinou možnou únikovou cestu zatarasil svými pažemi.
Hermiona se ocitla v pasti. Tu past však netvořilo jeho tělo. Dobře věděla, že i bez hůlky by jej dokázala odmrštit na druhou stranu pokoje skoro bez námahy. Ale nemohla. Její hlava a srdce byly totiž v naprostém protikladu.
Draco ji chvilku pozoroval, pak vztáhl jednu ruku a něžně ji pohladil po tváři. „Přišel jsem se Ti omluvit za to, co jsem řekl v kuchyni.“ Ruka mu sjela z její tváře na krk, kde s nebývalou něhou našla rychle bušící tep, na nějž se přitiskla. „Nemyslel jsem to tak.“
Jeho prsty sklouzly po jejím krku a zastavily se na lemu košilky. „Měl jsem vztek na sebe, na celý svět, ale ne na Tebe.“
Ruka pomalu putovala vzhůru a opisovala tenké ramínko její noční košilky. „Ne Tebe bych se zlobit nedokázal. Na Tebe jedinou ne! Moc pro mě znamenáš, víš?“
Hermiona nemohla dýchat, natož myslet. Najednou ji začaly hladit obě Dracovy paže. Jemně jako křídly motýla jimi přejížděl po jejích. Jejich dlaně se propletly.
Hermiona zavřela oči a pokusila se soustředit. „Omluva se přijímá,“ zašeptala. „Tak teď můžeš jít.“
Vyprostil svou ruku z její.
Hermiona se prudce nadechla a vytřeštila oči, když ucítila jeho prsty na svých rtech. „Půjdu, pokud si to opravdu přeješ. Chceš, abych odešel?“
„Ne!“ Její odpověď byla tichá, ale rychlá a jednoznačná.
„Díkybohu!“ zamumlal Draco a sklonil k ní hlavu.
Jejich rty se setkaly. Hermiona se zachvěla a pootevřela rty.
Draco zasténal. „Tohle je to, co jsem toužil udělat od první chvíle, kdy jsi vstoupila do mého domu.“
Opustil její rty a posel polibky její hrdlo.
„A když jsem Tě viděl před chvílí v kuchyni, myslel jsem, že zešílím.“
Jazykem obkreslil její klíční kost.
Hermiona zalapala po dechu.
Draco zvedl líným pohybem hlavu a usmál se jí do očí. „Jsi si jistá?“
Hermiona si byla jistá jen jedním – pokud ji znovu nepolíbí, zešílí. A co se stane zítra, vem ďas!
Neodpověděla. Usmála se smyslným, pomalým úsměvem, který je vlastní všem ženám již celá tisíciletí.
Když si olízla rty, Draco zasténal a na víc nečekal. Popadl ji do náruče a jako nejkřehčí poklad ji uložil do postele.
Přesto ještě na okamžik zaváhal. Chtěl ji tak moc, až ho bolelo touhou celé tělo. Ale chtěl si přivlastnit i její duši a srdce.
Hermiona viděla, jak váhá. Srdce se jí naplnilo láskou. Tolik ho milovala!
Pomaličku se posadila a vzala košilku za spodní lem. Přetáhla si ji přes hlavu. Chlad v místnosti jí zahrotil bradavky.
Draco byl ztracený.
Rychle k ní přistoupil a vzal do dlaní obě její ňadra. Palci přejel přes ztuhlé bradavky.
Hermiona se ostře nadechla, když jeho ruce nahradila ústa. Vyklenula se vstříc tomu nádhernému blahu.
Zaryla prsty do jeho košile. „Prosím,“ zasténala, „chci se Tě dotknout!“
Draco jen zakroutil hlavou. Začal ji sát.
„Draco!“ Tentokrát její výkřik doprovodil zvuk trhané košile.
Její ruce se konečně dotkly jeho těla. Přejížděla mu dlaněmi po hrudníku a užívala si ten báječný pocit, když cítila jeho teplou pokožku.
Hermiona se rozechvěla.
„To byla má oblíbená košile,“ zašeptal Draco, když se přesunul nad její ústa. „Za to mi zaplatíš,“ slíbil polohlasem.
Když odtrhl svá ústa od jejích, Hermiona se kousek posunula, aby mu nabídla pohled na celé své tělo, které přímo hořelo touhou.
„To doufám,“ řekla a natáhla ruku, aby se ho znovu dotkla. Její ruka mu sjela po břiše až k pásku kalhot. Když její ukazováček přejel po jeho touhou naběhlém mužství, Draco se rychle zbavil zbytku svého oblečení, aby si vybral svou odměnu…